Jak jsem zaspal
A proč jsem zrovna já dostal tuhle možnost? Proč bych měl být tím „vyvoleným“?
Neměl jsem zrovna jednoduché dětství, vyrůstal jsem v dětském domově.
Můj první pohovor začal zvláštně. Ráno, když jsem vstával jsem si vůbec neuvědomoval, že někam na pohovor vůbec jdu, tak jsem si tak ležel, dokud jsem si neuvědomil, že já vlastně už mám domluvený pohovor. Koukl jsem se na hodiny s výrazem „OH NO“ a už jsem počítal s 5 minutovým zpožděním. Oblékl jsem se a rychle vyrazil.
Když jsem dorazil na metro a chtěl přiložit moji Oyster Card, tak jsem zjistil, že ji mám prošlou a peníze jsem si sebou nebral. Musel jsem jsem zpět na “share house” pro peníze, a tak už jsem měl 15 minut zpoždění. Když jsem si nabil konečně Oyster Card, tak jsem nastoupil do metra a čekal.
Pohovor začal v pohodě (akorát jsem používal mixnutou angličtinu s češtinou). Po půl hodině jsem se přesunul na“Trial Shift”, a tam to teprve začalo, protože jsem zjistil, že jsem ve spěchu zapomněl věci, a tak jsem musel pracovat v civilu (jo, jsem prostě smolař).
Byla to zábava, pokaždé jsem dělal něco. Nejprve jsem začal leštit inventář, i když šlo jen o čištění inventáře, tak to byl masakr, protože toho bylo hodně. Když jsem se osvědčil v čištění nádobí, tak jsem přešel na čištění stolů. Bylo tam fakt hodně lidí, takže to dalo docela zabrat, chodit pořád tam a zpátky. Moje třetí část “Trial Shiftu” bylo donášení jídla. Ze začátku jsem měl problém se stoly, ale nakonec jsem si to dokázal zapamatovat, i když až po hodině.
Cesta domů byla celkem v pohodě, až na to, že jsem usnul v metru a probudil jsem se o dvě zastávky dál, tak jsem nasedl na metro a jel domů. Naštěstí jsem dojel v pořádku.
A co z toho plyne? Vždy vstaňte včas, nachystejte si věci a připravte se. Pak máte 100% úspěšnost. Já byl i tak přijat, ale to jsem měl asi pořádné štěstí.
Bez sponzorů by to nešlo
