Alžběta Grohmannová:
Jak vypadá její práce
v Nadání a dovednosti?

Baví ji práce s přesahem, je nedílnou součástí neziskové organizace Nadání a dovednosti a koordinuje celý projekt Rozhled, mimo jiné studovala i v zahraničí. Řeč je o Betty Grohmannové, která zastává funkci manažerky projektu. Jak vypadá její běžný pracovní den nebo co jí naučilo život v cizí zemi?
To a mnohem více se dozvíte v rozhovoru, který připravila Kája, naše stážistka.  😊

Co tě přivedlo k práci manažerky projektu?

Já bych skoro řekla, že náhoda. Měla jsem takové hledací období, nejen, co se týče práce, ale tak nějak i životní. Rozeslala jsem spousty životopisů a čekala na odpovědi. Pak se mi ozvala jedna společnost, že by mi rádi nabídli práci. Věděla jsem, že pokud se chci pohnout z místa, tak alespoň někde musím začít.

Do té firmy jsem tedy nastoupila, ale už po pár dnech jsem věděla, že to nesplňuje moje očekávání. Práce mě nebavila a věděla jsem, že se to nejspíš nezlepší, že i přes veškeré sliby o tom, jak je práce zajímavá a co všechno nabízí se z ní vyklubala hodně nudná kancelářská práce.

Takže jsem tak nějak rozmýšlela, co dál, jestli zůstanu, abych zase hned neměnila práci a v tu dobu se mi ozvala Linda (ředitelka Nadání a dovednosti), že by byla moc ráda, když bych šla pracovat pro ni. Nabídla mi práci na vlastním projektu, práci, která dává smysl, práci u které jsem věděla, že pro mě bude trochu výzvou. Dlouho jsem to nerozmýšlela a kývla jsem. A tak jsem tady. 😊

Co je náplní tvé práce?

Všechno, co se týče organizace projektu ROZHLED. Od začátku až do konce. Od vybírání správných dat workshopů, aby se nekryly s prázdninami nebo státními svátky; zajišťování občerstvení, ubytování, někdy i prostor. Komunikace s lektory, a to buď s těmi, co už jsou s námi déle nebo vyhledávání nových zajímavých lektorů, které bychom mohli zapojit. Také veškerá propagace a rozesílání informací o projektu, a to na cílové skupiny přes sociální sítě, maily, kontaktování dětských domovů, pěstounských skupin, webů, které se věnují mladým lidem.

No a když tedy dojde na to, že se účastníci přihlásí, my je vybereme, řešíme s nimi různé dotazníky, administrativní věci. Pak když už máme workshopy, mám na starost veškerou koordinaci, řeším vše od občerstvení po náplň workshopu, vyzvedávání účastníků na nádraží, cestování po Praze, cestování do Prahy, komunikaci s lektory a dalších milion věcí, které se objeví někde po cestě. Snažím se, aby vše klapalo a jelo podle harmonogramu.

Největším pracovním oříškem jsou Career days – exkurze v rámci projektu, kdy mám většinou strach, že mi praskne hlava. Je to tak, že v rámci projektu má každý účastník šanci podívat se do 3 firem podle jeho zájmu či profilace. Což znamená, že když máme 20 účastníků, tak rázem zařizuji 60 exkurzí. Což by možná nebylo tak hrozné, kdyby všichni měli jasnou představu o budoucím povolání, ale to oni nemají.

Exkurzím předchází individuální kariérní poradenství a já se pak snažím vymyslet, kam účastníky vzít a co by je mohlo zaujmout. Takže to také znamená hodně googlování, kontaktování různých firem, které mě napadnou.

Další složkou během exkurzí jsou dobrovolníci, kteří nám v rámci projektu pomáhají a účastníky doprovázejí. Jsem tedy v kontaktu zároveň s firmami, kam jdou účastníci na exkurze, s dobrovolníky a účastníky samotnými a vytvářím jim všem pěkně nabitý individuální harmonogram na dva dny a vždycky doufám, že to klapne.

Máš kromě projektu ROZHLED ještě něco jiného na starosti?

Jasně že jo, po skončení každého workshopu, ale i projektu samotného pak řeším různé papírování, od zpětných vazeb, smluv až po finální reporty.

„Občas se mě někdo zeptá, co „ještě“ dělám mimo tuhle práci. Myslí si, že práce v neziskovce nemůže být full time, ale je.“

Za přípravou workshopů stojí spoustu koordinování, hromada emailu, spoustu vymýšlení a nic z toho nevznikne přes noc.

Mimo ROZHLED se věnuji ostatním administrativním věcem v organizaci – veškeré komunikaci s dětskými domovy, vytváření a udržování alumni skupiny, která se sestává z účastníků minulých kol, ale také občasným úpravám webů či vytváření různých databází, abych nám usnadnila práci.

Často také řeším věci, které jsou úplně ad hoc, jako třeba během koronaviru jsme se rozhodli kontaktovat dětské domovy s tím, že máme od partnerů možnost darovat nějaké notebooky, aby se děti mohli učit online. Tušili jsme, že velká část z nich nebude mít dostatečné množství notebook pro všechny děti, takže jsem alespoň takto pomáhali a poté notebooky rozváželi do dětských domovů osobně.

Co máš na práci v neziskovce nejradši? 

Hmm, já nevím, jak to chodí v jiných neziskovkách takže těžko říct. Ale to, co je asi stejné u všech neziskovek je rozhodně ten pocit, že děláš něco, co má smysl. Že děláš něco, z čeho máš dobrý pocit. Že to není jen bezduché tlapkání do počítače. To, že dokážu říct, že dělám něco, co je blízké mému srdci je pro mě strašně důležité. Nedokážu se úplně ztotožnit s práci, která mi alespoň trochu nedává smysl.

Taky mám ráda tu pestrost, možnost setkat se zajímavými lidmi, vzdělávat se.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den? 

To záleží, jestli pracuju z domova nebo z kanclu. Tam je ten rozdíl, že doma se nepřevlíkám z pyžama do kanclu, jo.

Ne dobře, běžný pracovní den je většinou hodně emailů, nějaké telefonáty, různé vymýšlení a promýšlení aktivit, harmonogramu, všeho, co se děje. Skoro každý den jsem také v kontaktu s účastníky zrovna probíhajícího kola, kdy s nimi dost často řeším nějaké individuální věci ohledně projektu, ale někdy jim třeba jen radím s nějakými osobními věcmi.

Záleží v jaké „části“ projektu se nacházíme, před workshopy řeším různé administrativní věci, ujišťuju se, že je všechno připravené, všichni vědí, kde mají být.

Během prázdnin je třeba trochu „volněji“, ale letos jsme si „vymysleli“, že pro účastníky přichystáme takové dva prázdninové víkendy a to nejen pro účastníky minulých kol, ale pro všechny. Abychom tak dali šanci všem mladým lidem, kteří mají motivaci na sobě pracovat i o prázdninách. Minulý víkend jsme úspěšně zvládli ten druhý workshopový víkend a teď už je zase čas rozjet propagaci dalšího kola ROZHLEDu, které začne na podzim.

Změnilo období karantény nějakým způsobem tvou práci?

Pracovali jsme víc z domova a zjistili jsme, že nám to docela funguje. Taky jsme museli reagovat dost rychle na náhle změny a fungovat s projektem v online světě. Vytvořili jsme pro účastníky více úkolů, aby na sobě mohli makat online, například kariérní poradenství, které je pevnou součástí projektu jsme přesunuli úplně online a taky to šlo.

Museli jsme se naučit i lépe fungovat v týmu, protože jsme se nepotkávali denně. Zjistili jsme, že některé změny jsou dobré a že s nimi umíme fungovat. Myslím, že jsem to celkem zvládli.

Jaké předpoklady člověk musí mít, aby mohl dělat tvojí práci?

To je záludná otázka. Myslím, že důležité je umět pracovat samostatně a nečekat na nějaké povely. Mít vlastní iniciativu a drive. Takové ty základy, jako dobrý time management a plánovací schopnosti beru jako samozřejmost. Stejně jako umět pracovat se stresem a zachovat chladnou hlavu a umět improvizovat, když zrovna něco nejde podle plánu. Rozhodně být i empatický a otevřený, jen tak se dá podle mě vybudovat dobrý vztah s účastníky.

„Myslím, že na tom si docela zakládám, aby ten vztah nebyl povrchní, ale abych jim dokázala pomoci.“

Můžu říct, že ze spousty účastníků jsou i moji kamarádi. Chci, aby účastníci věděli, že možná projekt skončil, ale to neznamená, že už nebudeme nikdy v kontaktu. Chci aby věděli, že se na mě mohou kdykoliv obrátit.

Daří se ti v projektech všechno podle plánu nebo občas improvizuješ? 

Nevím, jestli takovéhle věci můžu říkat nahlas? 🙂

Určitě všechny věci dopředu plánuju, když pak na mě závisí tolik věcí, není úplně sranda improvizovat. Ale samozřejmě, že občas improvizuju, když nám třeba vypadl dobrovolník v rámci exkurzí, musela jsem to celé přesunovat a dávat tam někoho jiného a musela jsem to vyřešit do deseti minut. Takže ano, občas se stane, že musím improvizovat a neovlivním to. Ale radši plánuju a mám nějaký body podle kterých jedu, vnější věci potom už neovlivním.

Vidíš výhodu v tom, že váš pracovní tým tvoří 3 ženy? 

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, jestli v tom vidím výhodu nebo ne. Beru to jako nějaký fakt. Myslím, že občas je to výhoda, občas ne, stejně jako všechno vlastně.

Někdy si spíš říkám, že by bylo fajn mít větší tým, protože by to zase znamenalo víc lidí s víc nápady. Ale zase na druhou stranu, takhle se dokážeme celkem snadno domluvit a nemusíme čekat až se rozhodne dalších deset lidí. Asi bych shrnula, že to všechno má své pro a proti.

Kdo tě inspiruje?

Těžší otázky tam nemáš? 🙂 Myslím, že nemám úplně jednoho člověka, který mě inspiruje, nemám jeden idol.

„Inspiruje mě určitý typ lidí a to jsou ti, co si jdou opravdu za svými sny a nehledí na to, co jim „nařizuje“ společnost nebo jim říká okolí.“

Třeba teď jsem byla v kině na filmu o Kláře Kolouchové, horolezkyně, která pokořila několik osmitísicovek. A poslouchat, jak mluví o tom, že se připravuje na K2 (druhá nejvyšší hora světa), jak to musela vzdát kvůli počasí, jak ji od toho odrazují, protože je žena a má doma děti. A ona si zatím prostě jde a rodina ji podporuje. A pak sledovat ten výraz, takové „true happiness” když v těch horách byla, to mi přišlo úžasný. Idolem jsou mi lidi, co si prostě za tím jdou, postaví se překážkám, předsudkům, zatnou zuby a jdou. Odstěhují se na druhý konec světa bez peněz s jednosměrnou letenkou. A taky lidi opravdoví. Moc si cením lidí, co jsou transparentní a otevření.

Idoly jako takové myslím nemám, ale líbí se mi myšlenky a názory Michelle Obama a z českých vod třeba sleduji Kristýnu Dolejšovou z #zanormalniholky. Baví mě její opravdovost.

Studovala jsi v zahraničí, co tě naučilo bydlení v cizí zemi? 

Myslím, že snad úplně všechno. Ale kdybych měla zmínit jednu nebo dvě nejdůležitější věci, tak je to rozhodně samostatnost. Myslím opravdová samostatnost, že si věci člověk musí řešit opravdu sám a spolehnout se na sebe. To mě myslím naučila až Austrálie v tom největším měřítku. Nemohla jsem volat domů, když jsem měla problém, nemohla jsem napsat a obrátit se na někoho doma, protože časový posun to prostě nedovolil. Já jsem byla vzhůru, ale druhá strana polokoule spala. Takže jsem se opravdu naučila myslet sama za sebe, řešit problémy, nečekat na rady a pomoc od ostatních, což myslím bylo opravdu obohacující.

Taky jsem se naučila mít odvahu a nebát se. Protože nic hroznýho se vlastně nemůže stát. I kdyby to znamenalo, že se na ten druhý konec světa odstěhujete a po 3 měsících, zjistíte, že to prostě není pro vás, tak se zase zabalíte a vrátíte se domů. Nic z toho není finální. Můžete se odstěhovat do zahraničí na dobro a nebo jen na pár měsíců je to jen na vás. Ať už ta zkušenost bude jakkoliv dlouhá, vždycky to bude obohacující zkušenost.

„Jediné co musíte na začátku překonat je strach, ten malý hlásek, který vám třeba tvrdí, že na to nemáte. Máte!“

Lidi jsou v podstatě všude stejný. To že neumíte jazyk nevadí,  některé věci jsou mezinárodní a opravdu vás nikdo nekousne. Možná naopak vám budou ještě víc fandit, protože jste to vy, kdo udělal ten první krok, vyšel do neznáma, do země, jejíž jazykem nemluvíte. Ale nebudem si lhát, že já na začátku nemám strach a nenadávám si do čeho jsem se to zase pustila. Mám! Vždycky! I když už bych možná měla být na cestování a život v zahraničí zvyklá, tak mám vždycky před odjezdem malou dušičku.

Ale ten pocit, když do toho skočíte i přestože máte trošku strach, je prostě nedocenitelný. Ta zkušenost je nepřenositelná. To se doma za pecí prostě nenaučíte.

Jakou radu bys dala mladým lidem, kteří se bojí života v zahraničí?

Karolína Sokolová (Autorka článku)

Baví jí zkoušet nové věci a hledat nové příležitosti. Kája je stážistkou v naší organizaci a zkouší si práci v oblasti marketingu nebo třeba psát vlastní článek. Kromě toho ráda vyrazí do přírody, nejradši na kole. Od září jde studovat vysokou školu a zkušenosti ze stáže určitě využije i během studia.